Čaroděj a dioda
Seděl jsem ve sklepě na starých bezhlavých saních a sledoval párek v nějakém kostrůlku či co, jak se s ním nic neděje.
Bylo k večeru a já už žádné klienty neočekával, když v tom mě k bdění vytrhly rány jak z gotických svatých děl. Šel jsem nevrle otevřít a za dveřmi nebo před dveřmi, stála žena prvotřídních slepých tvarů. Její dech prozrazoval, že se nachází v notově podkrouceném stavu. To vysvětlovalo, poč přišla pod rouškou tmy.
Nepředstavila se. Poplácal jsem ji po zádech a vyšlo najevo, díky boru, že ji trápí právě její nepředstavitelné jméno. Významně jsem se nadechl, ztropil dramaturgickou odmlku a teprve poté jsem tomu nedočekávanému stvoření, poskytl rozharašení. Pověděl jsem jí, že v případě, kdyby mi odmítla sdělit své jméno, byli bychom s tím šmahem hotovi, poněvadž bych ji medle vyrazil pro nechutenství spolupracovat. V opačném případě však musela akceptovat mezi výkřiky šamana (to jako já) delší časové intervalení.
Zabodl jsem malík levé ruky do nosu. Vlastně oba dva malíky levých ruk do obou nosů. Potom jsem rutinním pohybem své pravé pravé ruky zapjal zelenkavou diodu, umně všitou pod kůži mého čela. Měl jsem sice tou dobou i jednu jasně žlutou v houslích, ale v tomto případě by terapii spíše uškodila, tedy jsem pomlčel. Žena roztřeštila oči, ale než stihla spěšně mluvit z cesty, či zcestně z pěšiny, umlknul jsem ji dozajista odmračující větou: Po vece veku, po věky věků, tvé nebe je jasné, běž se vyspat, ať po ránu ztropíš děckám pěknou snídani! Vytrhla se z mého malíku, nastokrát poděkovala, zaplatila třicet korun a pelášila pryč, jako by jí za patáliemi hořelo.
Šel jsem zavřít dveře a těšil se na párek. Ouha, ve dveřích stála paní Nováková, oči roztřeštěné. Zapoměl jsem si vypnout diodu. To zas bude noc, nu což, pojďte dál.
.
.
. . . . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
........
.... in your own period.....
.
.
sganunddbuz
(tvá, 7. 3. 2010 17:19)