...pátá...
Jedno malé ovčátko, takové to zvídavé a neklidné, jakých je po svazích celého světa veliké množství, se naučilo číst lids- ká písmena a mluvit lidskou řečí. Tak říkajíc z měsíce na měsíc, zkrátka najednou, se to všechno naučilo. Není však žádným tajemstvím, alespoň mezi ovcemi, že se v té době stravovalo čímsi, co by příroda sama díky své fantazii nikdy nestvořila. Ostatní ovce to jedly také, není proto překvapením, že i ony uměly číst lidská písmena a mluvit lidskou řečí. S lidmi ovšem o ničem neřečnily, poněvadž je nikdo nepřesvědčil o tom, že jestli něco umíte, měli by jste to dělat. Psát neuměly, měly totiž kopýtka a neměly tužky, ani ohořelé klacíky. Na vině však nebyl ovčí intelekt. Ale šup zpátky k příběhu. Naše malé ovčátko, obdařeno výše uvedenými dovednostmi, pobíhalo při okraji lesa, lesa hlubokého a tak zdravého, že to bralo dech. Potloukalo se tam několik hodin a vůbec jej nenapadlo, že les by mohl být i nepřítelem, zejména s přihlédnutím k ovčátkově osamocení. Když tu, och!, popatřivše na něco zhola nepěkného, mimoděk vzkřiklo: "Ježišikristepanepanenkoskákavá" Za jedním smrčiskem čněl vlk. Tlamu měl uslintanou rozevřenou, chlupance zježené. Ukrutánský zápach čpěl kolem něho. Ovčátku se ponejprv ze všeho nejvíc chtělo usnout, ale nakonec pud zvítězil a ono odhopkalo pryč. Když ovčátko docupitalo do údolí až k salaši, vyhledalo moudrou ovčí babičku, která nemaje jiného pletiva, pletla páté přes deváté. "Babičko, babičko ovečko, musím vám vypovědět, co jsem vidělo" šelestilo udýchané ovčátko, "zapřísahám Vás, musíte mne vyslyšet!!!", a máchalo přitom kopýtky. "Nu samozřejmě, ty moje popleto", zabékla přívětivě babička ovečka, "vtiskni svá trápení do mé věkem zvlněné vlny." "Vidělo jsem vlka", kdáklo tiše ovčátko. "Kde?", sípla babička ovečka a v ovčím obličeji se jí zavlnila vráska. "Tam vysoko v kopci", ovčátko muselo dvakráte polknout, aby mohlo pokračovat, "tam kde začíná zdravý les." "Počkej!", křákla o. babička a snažila se vypadat káravě, "tys bylo až tam? Samo?" Ovčátko přikývlo. "To byl Negativní vlk!" vzbékla odevzdaně o.b. Ovčátku se podlomily nožičky. "Tys vidělo Negativního vlka?" Ovčátko přihýklo a trošku si ublinklo. "Bé, béé" děla ovečka babička. "Béééé", artikulovalo překvapivě dobře ovčátko. "Béééééééééééééééé, beeeeeéé." hřístla na oplátku ovčí babička. Ovčátku vyklouzl jazyk z úst. Babička ovečka se vzpamatovala a zaskůpěla:" Pro Baču! Děcko nešťastný, je to opravdu pravda?" Ovčátko potřáslo mladou vlnou. B. ovečka neznatelně zvýšila hlas "Stůj při něm, Bačo, stůj" békala, "je to přece téměř Nevinný tvor! Nezaslouží si to." Přitiskla ovče ku svým vlnám a výskala ho kopýtkem v kučerách. Ve starých černých skelných ovčích očích se leskly slzy. Slzy skopí vědomosti, kterou měrou vrchovatou okusoval tolik legendární Negativní vlk. Inu.