...třetí...
15. 1. 2009
Seděl jsem s ovečkou na skalisku. Na skalisku špičatém a vysokém. Možná se mě, milé děti, chcete teď zeptat, kterak se ocita ovečka na vysokém špičatém skalisku? No vidíte, a na podobnou otázku se mě ptala malá ovčátka, když jsem včera v salaši vyprávěl tento příběh jim. Jenže ovčátka neudivovalo jak se na vysoké špičaté skalisko dostala ovečka, nýbrž jak jsem se tam ocitl já. Zkrátka kterýkoliv živý tvor se chtě nechtě může ocitnout na místě, které se ostatním příčí. Ostatně já a ovečka, pokuřujíce přitom doutníky, které přinesla, louskali jsme otázku, kterak se na místo kde stojí špičaté vysoké skalisko, dostalo ono samo, tedy vysoké špičaté skalisko. Přemýšlivé přestávky v debatě jen tu a tam vyrušilo zvolání jako "namoutě, to je neuvěřitelné", či zvolání jako "bé bé". Čas se kolem nás ploužil a byl těžký, jak to dokáže jen ve chvílích, kdy se okolo vás ometá samotný osud. A jak nás ten čas tížil a tížil, úplně jsme zapomněli, proč jsme tam, kde jsme....