1. s
Onehdá potkal pan Penízek v městském parku svého pradědečka. Pan Penízek by ho nejspíše minul, ale byl to právě pradědeček, kdo ho oslovil se staženými kalhotami a v přidřepu zpoza kapitálního rododendronového komplexu.
Pan Penízek svého pradědečka poznal, sečkal až dodělá co započal a to vám potom bylo uvítání, jéjej, i na stisky rukou došlo, bodejť, je to přece v rodině. Usedli spolu na lavičku, kterou hýčkal stín a vůně rozkvetlých rododendronů, rozpínajících se přímo za ní. Po nějakém tom vypravování došla řeč až na to nejdůležitější, a tím byl pradědečkův celkem bezvadný fyzický stav poté, co před pětapadesáti lety skonal. Praděd vysvětlil panu Penízkovi, že je majitelem (on, praděd ) stroje času vlastní konstrukce a že ho vyhrál v kartách na nějakém obejdovi v přístavní krčmě v Caracasu. Pan Penízek žadonil, aby mu pradědeček také jeden stroj času vyrobil a pradědeček přikývl a pan Penízek ho zavedl do své kůlny, kde měl malý kutilský koutek a tam pospolu ten stroj nějak stloukli a pradědeček si potom nechal ještě nabídnout kávu, ale jenom proto, aby ji mohl s díky odmítnout. Nato nasedl na svůj chronostroj a odfrčel.
Není to samozřejmě asi úplně přesné, ale takhle nějak přišel pan Penízek ke svému pověstnému stroji času.
jen tak
(limetková, 26. 10. 2008 21:39)